Zlodějka snů

Normální holka. Říkejme jí Klára. Chodí se mnou do třídy, žádnej zázrak. Velkej nos, křivý zuby, a abych nebyla úplně povrchní - ještě ke všemu je totálně blbá. Nikdy jsem se s ní moc nebavila. Neměla jsem jí co říct. Povídat si o Stmívání? Prosím vás.

Až teď, skoro na úplném konci všeho, si začínám uvědomovat její sílu. Všechno, co udělám já, udělá ona taky. Ne, že by se mi znažila podobat. Jen to vždycky vyplyne. Tak nějak. Něco přehodí, zamění, ale výsledek je stejný. Až na to, že jí, nejlepší Klárince, to všechni žerou. Klárka se účastní vědeckých soutěží, jako já. Klárka je dokonalá. Klárka je nejchytřejší.

Klárka mi pomalu, ale jistě, "přepírá" nejlepší kamarádku. Klárinka tohle, tamto. Nemůžeš nechat Klárku samotnou. POMOC zní můj tichý výkřik do tmy.


Klárko, nech mě žít.