čtvrtek 27. září 2012

Lenka


Lenka seděla na posteli, skrz prsty se dívala do rozsvíceného světla, aby zadržela slzy. Pálily ji oči, třásla se vzteky. Nebyla smutná, byla spíš naštvaná na celý svět. Jak se jí něco takového mohlo stát. Dozvěděla se o další věci, která měla něco společného s tím z ledna. V její hlavě to byl jako ztracený střípek, který zapadl do mozaiky. Už dávno kvůli tomu nemusela, a ani nechtěla, být smutná. 

Ležely na koberci, zpívaly She will be loved a zalykaly se smíchy, jak jim to nešlo. Pak si uvařily sýrovou omáčku, do které naházely kuličky vína a omáčku jedly prsty. Měly jí všude. Běhaly po zahradě, fotily neuvěřitelné fotky a smály se. Hlavně se smály. Všemu. Byl to jeden z nejhezčích dnů prázdnin.

Ruce se ovinula kolem nohou a bezděčně se usmála. Už tehdy tolik věcí přecházela, nevšímala si jich, nechtěla si jich všímat. Zakroutila nad tím hlavou. Najednou jakoby všude kolem ní byly vzpomínky. Jen jejich útržky.

Smích. Ten byl v jejich kamarádství všude. A pořád. Smály všemu.  

Teď věděla, že ta druhá není zas tak moc šťastná, jak by měla být. Ale nemohla jí pomoct, ani kdyby o to stála. Byla tisíce kilometrů daleko. Lence bylo líto, že to skončilo ze dne na dne. Že když se měly vidět na ulici, dělaly, že se nevidí, pozdravily na půl úst. A teď je pryč. 

Předtím zmizela z jejího života ze dne na den. Ale na tu změnu se dalo zvyknout. Vlastně už několik týdnů před tou hádkou si na to zvykala. 
Jenže teď, když Lenka ví, že ta druhá tu prostě není, je to mnohem divnější pocit. 

Lenka by ji už nechtěla zpátky. Měla lepší kamarádky, co by NIKDY neudělaly, to co ona. Bezmezně jim věřila. 

Jestli to čteš, nebo někdy budeš číst: Věř, že se mi po tobě stýská. Čas od času.

úterý 18. září 2012

Klára

   Jela jsem na kole domů, cestu jsem znala zpaměti. Pustila jsem si jeden z depresivních seznamů, a zpívala si v duchu. Pomalu jsem se myšlenkami vrátila ke dnu ve škole. Projížděla jsem hodinu po hodině. Jak moc se mi líbila čeština, němčina, jak moc mě nudí angličtina, jak moc nesnášim matiku... Až pak se mé myšlenky stočily k tomu, co se stalo o přestávce...

 Stála jsem na mezischodišti, čekala na kamarádku, co odběhla pro zapomenutej svetr. Najednou jsem viděla Někoho, o kom nevím, co si myslet. Neměla jsem kam utýct. Nahoru, dolů; stejně jsem se s ním musela potkat. Zůstala jsem stát a koukala nahoru, na něj. "Když už tu stojím, jak největší blbka, tak si to aspoň užiju," řekla jsem si.
Šel sám. Zíral. "Ahoj," řekla jsem hlasitě a usmála se. Odpověděl mi "čau," tak na půl pusy. 

   Přece nesmí nikdo vědět, že zná tu divnou holku z prváku, tu Kláru, co o ní každej věděl, že se dřív kamarádila s jednou od nich. Achjo. Co si o něm měla myslet? Nechtěla si myslet nic. Uměl psát tak krásně, ale to bylo dřív. A taky tak ošklivě, a to nebylo tak moc dávno. Ale vážně, co jsem si myslela, že bude? Že mě bude zdravit? Možná by byl nejlepší naprosto normální pozdrav.

       Oběd. Viděla jsem ho sedět zády. Cukla jsem sebou. Snažila jsem se být neviditelnou. Srážka u pultu se salátem byla ... moc divná. Nechci vedět, jestli si chtěl třeba pokecat, nebo říct hlasitější "čau," každopádně jsem utekla. 

    Co to mělo být? Bylo mi z toho z divně. Dneska nevypadal ani jako vietnamec, tak jsme se mohli bavit. Nic.

     
Procházím kolem. Vím, že o mně věděl. Nic. Seděl zády, "bavil" se s kamarádem. Aha.
    
Vlastně mě překvapuje, že se o něj ještě pořád zajímám, že mi na něm pořád záleží.  



562956_507505465941859_827412817_n_largeZvlášť když mám teď někoho, o koho se můžu starat, zajímat.
Zasmála jsem se nahlas. Proč něco tady řeším. Přijela jsem domů, zahodila kolo a rozeběhla se po zahradě. Mám přece všechno. Tak, co se zabývám někým, kdo mi nic neříká, a s kým si nemám, co říct.

Přišel večer a s ním procházka po vesnici.  S někým, kdo mi za to stál. A kdo umí zamykat kolo. :-)