Lenka seděla
na posteli, skrz prsty se dívala do rozsvíceného světla, aby zadržela slzy.
Pálily ji oči, třásla se vzteky. Nebyla smutná, byla spíš naštvaná na celý
svět. Jak se jí něco takového mohlo stát. Dozvěděla se o další věci, která měla
něco společného s tím z ledna. V její hlavě to byl jako ztracený
střípek, který zapadl do mozaiky. Už dávno kvůli tomu nemusela, a ani nechtěla,
být smutná.
Ležely na koberci, zpívaly She will
be loved a zalykaly se smíchy, jak jim to nešlo. Pak si uvařily sýrovou omáčku,
do které naházely kuličky vína a omáčku jedly prsty. Měly jí všude. Běhaly po
zahradě, fotily neuvěřitelné fotky a smály se. Hlavně se smály. Všemu. Byl to
jeden z nejhezčích dnů prázdnin.
Ruce se
ovinula kolem nohou a bezděčně se usmála. Už tehdy tolik věcí přecházela,
nevšímala si jich, nechtěla si jich všímat. Zakroutila nad tím hlavou. Najednou
jakoby všude kolem ní byly vzpomínky. Jen jejich útržky.
Smích. Ten byl v jejich
kamarádství všude. A pořád. Smály všemu.
Teď věděla, že ta druhá není zas tak moc šťastná, jak by měla být. Ale nemohla jí pomoct, ani kdyby o to stála. Byla tisíce kilometrů daleko. Lence bylo líto, že to skončilo ze dne na dne. Že když se měly vidět na ulici, dělaly, že se nevidí, pozdravily na půl úst. A teď je pryč.
Předtím zmizela z jejího života ze dne na den. Ale na tu změnu se dalo zvyknout. Vlastně už několik týdnů před tou hádkou si na to zvykala.
Jenže teď, když Lenka ví, že ta druhá tu prostě není, je to mnohem divnější pocit.
Lenka by ji už nechtěla zpátky. Měla lepší kamarádky, co by NIKDY neudělaly, to co ona. Bezmezně jim věřila.
Jestli to čteš, nebo někdy budeš číst: Věř, že se mi po tobě stýská. Čas od času.