Lavička v parku

Vždycky jsem lavičku považovala za pouhou lavičku. Kus dřeva, na který prší, sněží, ale i praží slunce. Také si na ni sedají nejrůznější lidé. A tím se dostáváme k tomu, o čem bych chtěla psát.

Existuje nějaký vzorec, podle kterého si lidé sedají na lavičku v parku? Něco, co určuje, že na téhle lavičce budou sedět šťastní lidé, a tamhle na té zase budou sedět jen nešťastní? Ne. Nic takého podle mě neexistuje.

Někteří jsou chudí, někteří bohatí. Někteří smutní, unavení, jiní zase šťastní a zamilovaní. Na lavičku si sedá bezdomovec, který se na ní chce třeba vyspat, také si na ní sedá maminka s malým dítětem, které jí třeba rohlík. Může její služby využít i dívka, která čeká na svou kamarádku. Stará paní, která nemůže dál, jak je unavená. Pán, který venčí svého psa. Ti všichni mohou využít služeb staré obětavé lavičky.

Když si sedám na lavičku vždycky podle něčeho vybírám. Podle toho na jakém místě stojí, nebo jestli je čistá. Na „svou“ lavičku si pak chodím sedat ještě dlouho poté, co si na ní sednu poprvé.

Určitě si říkáte, že tito lidé spolu nemají zdaleka nic společného. Každý je jiný. Ti lidé mají své sny, své přátele. Svůj život. Ale opak je pravdou. Ti lidé mají společného mnoho. Každý z nich má nějaký problém, nějakou starost, ale i radost. Tito lidé, aniž by se znali, jsou spojeni obyčejnou dřevěnou lavicí v parku. Nevědí o tom, jak jsou spojeni. A nejspíš se to nikdy nedozví. Vždycky si budou sedat na tu lavičku, kterou mají z nějakého důvodu rádi. Třeba z toho, že na ni tak krásně svítí slunce, nebo protože je blízko zastávky.

Ti lidé tam budou přicházet, budou odcházet. Navštíví svou lavičku každý den, nebo jednou za měsíc. Ale vždycky budou s lavičkou spojeni.

Zlodějka snů

Normální holka. Říkejme jí Klára. Chodí se mnou do třídy, žádnej zázrak. Velkej nos, křivý zuby, a abych nebyla úplně povrchní - ještě ke všemu je totálně blbá. Nikdy jsem se s ní moc nebavila. Neměla jsem jí co říct. Povídat si o Stmívání? Prosím vás.

Až teď, skoro na úplném konci všeho, si začínám uvědomovat její sílu. Všechno, co udělám já, udělá ona taky. Ne, že by se mi znažila podobat. Jen to vždycky vyplyne. Tak nějak. Něco přehodí, zamění, ale výsledek je stejný. Až na to, že jí, nejlepší Klárince, to všechni žerou. Klárka se účastní vědeckých soutěží, jako já. Klárka je dokonalá. Klárka je nejchytřejší.

Klárka mi pomalu, ale jistě, "přepírá" nejlepší kamarádku. Klárinka tohle, tamto. Nemůžeš nechat Klárku samotnou. POMOC zní můj tichý výkřik do tmy.


Klárko, nech mě žít.

Láska v momentu

Znáte to. Máte nějakou věc opravdu rádi. Nechcete bez ní být. Když ji děláte, zapomínáte na všechno. Na cokoli.
U mně je to lyžování. Zapomenu na problémy, soustředím se na ruce. Vlastně ne, nesoustředím se. Nemyslím na nic. Jen jedu. Užívám si rychlost, dokonalé oblouky. No, ne vždy dokonalé.
Stejně je to pro mě něco víc. Pro někoho je tohle "něco víc" třeba tancování, bruslení nebo jízda na koni.
Chci říct, že je to výborný způsob, jak si zazpívat, popřemýšlet naprosto v klidu o věcech, co mě trápí.
Sport, který dělám od dvou let. Nejlepší, nejlepší.

Měla jsem, a mám sen. Svěťák. Olympiáda. Já byla připravená pro to něco dělat. A nejde to. Teď se můžu nechat unášet myšlenkami na to, jaké by to bylo.

Tak ahoj, Zimo, Lyžování. Ahoj za devět měsíců. (nevím, co bez vás budu dělat)

Tma

Nemohla jsem se ani pohnout. Dívala jsem se na něj. Usmívala se. A uvědomila jsem si spoustu věcí. Můj život připomíná nějaké temné místnosti. Jsem ve tmě. Myslím si, že nic tmavějšího už neexistuje. Myslím. že už nikdy nebude hůř. Že už to prostě nejde. Ale pak mě přijde přepadnout ještě tmavější, zatáhne mě do svého pokoje. A nechce mě pustit. Zpátky na světlo, zpátky do světlejší. Myslím, že je to nejčernější černá. Ale ne. Vždycky ale přijde ještě tmavší, černější.

Teď se zpětně koukám na údajně nejhorší období mého života. Haha. A jak jsem na tom teď. Světla šedá, právě mě obklopující, mi říká, že bych měla něco dělat. Ale neříká co. Dneska jsem se dozvěděla, že je to jednomu člověku líto. A moc. Jenže tyhle slova prostě nezmírní to, jak moc toho lituju já.

Právě teď bych potřebovala cítit, že mě má aspoň někdo rád. Aspoň trošičku. Někdo. Kdokoli. Nežádám "úchvatný" kamarádský sloh.

Ne. Nebudu nikoho o nic prosit. Tak.
Mám pocit, že mě přibližující se tma pohltí. Odvleče mě do svého prázdého  tmavého pokoje. Zatím se to nestalo. Díky, Tmo.
/zkuste přehodit písmena v poslednim slově, ehm/

Opravdu znovu?

Už nemám na to, začínat pořád znovu. Chci zůstat tam, tam. Víte kde. A psát si tam. Slečna o tomhle blogu nikdy nic neuslyší. Něco bude tady, něco tam. A tady o tom bude vědět fakt jen určitej počet lidí.

Pojmenovala jsem blog "Yellow - Katie". Právě poslouchám Yellow. od Coldplay. A nějak mě to napadlo s tou barvou.
Taky se nekoukejte na pozadí, já to prostě neumim.

Nemám ráda lidi, co chtěj vyjít se všema. Co se míchaj do všechno, aniž by o tom něco věděli. Nemám ráda lidi, co všechno, co pronesete rozebíraj ještě týden potom. Strašně se snažej zjistit, co vám je, i když vám nic není.

Chci konečně klid. Chci se s nim držet za ruku, usmívat se. A být prostě šťastná. Teď jsem taky šťastná. Ale výše zmínění lidé mi to kazí. Tak.

NADĚJE

Možná je falešná. Možná ne

Kdo ví?
Naděje je něco, v co věříme, i když se to asi nikdy nesplní. V tomhle případě. Připadá mi, že jsem hrozně blízko a zároveň děsně daleko. Jsem v zařarovaným kruhu. Ani on, ani já nevíme jak dál.

Potkala jsem ho ve školce. Byl to můj kamarád. Půjčoval mi na písečku kyblík.
Je se mnou ve třídě.
Vozí mě domů na kole. Pátá třída.
Jeo pohledy. Sedmá.
Divadlo. Jiskry. Všechno. Držení za ruce. Objetí.
Hádky.
STÝSKÁ SE MI. Po všem.

A jsem tu. Provází mě celým životem. Nedokážu mu zamávat a říct "Tak ahoj!" Rozhodnout se, že teď ho prostě vymažu.

Chci, aby zazvonil zvonek. Stál tam on. Koukali bychom na film. Tancovali na MGMT. A byl by  to pravděpodobně nejkrásnější večer mýho života.

A právě teď je ta naděje. Teď je aspoň minimální naděje, že by se to mohlo stát.  Možná
Věřím, že jednou přijde doba, kdy to fakt bude.
Nezáleží na tom kdy, ale že to bude. Že se to stane.

Taky už v podstatě nevím, co se opravdu stalo a co je jen výplodem mé fantazie. Ale všechno je to krásné. A všechno si nechávám pro sebe. A to je dobře. Myslím.