Tma

Nemohla jsem se ani pohnout. Dívala jsem se na něj. Usmívala se. A uvědomila jsem si spoustu věcí. Můj život připomíná nějaké temné místnosti. Jsem ve tmě. Myslím si, že nic tmavějšího už neexistuje. Myslím. že už nikdy nebude hůř. Že už to prostě nejde. Ale pak mě přijde přepadnout ještě tmavější, zatáhne mě do svého pokoje. A nechce mě pustit. Zpátky na světlo, zpátky do světlejší. Myslím, že je to nejčernější černá. Ale ne. Vždycky ale přijde ještě tmavší, černější.

Teď se zpětně koukám na údajně nejhorší období mého života. Haha. A jak jsem na tom teď. Světla šedá, právě mě obklopující, mi říká, že bych měla něco dělat. Ale neříká co. Dneska jsem se dozvěděla, že je to jednomu člověku líto. A moc. Jenže tyhle slova prostě nezmírní to, jak moc toho lituju já.

Právě teď bych potřebovala cítit, že mě má aspoň někdo rád. Aspoň trošičku. Někdo. Kdokoli. Nežádám "úchvatný" kamarádský sloh.

Ne. Nebudu nikoho o nic prosit. Tak.
Mám pocit, že mě přibližující se tma pohltí. Odvleče mě do svého prázdého  tmavého pokoje. Zatím se to nestalo. Díky, Tmo.
/zkuste přehodit písmena v poslednim slově, ehm/