Mám hroznou chuť psát, už několik týdnů. Jenže vždycky zapnu word, začínám psát. A seknu se na prvních několika větách.
Je to tady zase, zapla jsem to a začala si prohlížet jiný věci. Je to jako bych si nechtěla přiznat některý věci, který dělám a nezbavím se jich. Myslím na to pořád, ale stejně se o ně nechci dělit s dalšíma lidma, i když tenhle blog stejně nikdo nečte.
V poslední době jsem se nechovala úplně tak, jak by se hodilo. Každopádně, není mi z toho úplně dobře hlavně v hlavě. Ale to se zlepší.
Chtěla bych napsat hlavně o jednom. Dřív jsem byla strašně citlivá, což jsem vlastně pořád. Jenže dřív mě rozbrečelo i pětisekundový video na youtube. Brečela jsem pořád. Jenže pak byl jeden večer, nevim vlastně pořádně co se stalo. Slyšela jsem skvělý věci. Stouplo mi sebevědomí. Jen to, že tě někdo chce, řekne ti, že jsi krásná. Dělá to strašně moc. A něco v mý hlavě se přehodilo.
Nebrečim kvůli všemu. Vlastně když jsem se včera snad po měsící rozbrečela, bylo to hrozně zvláštní. Prakticky jsem ten pocit neznala. A bylo to hrozně fajn.
Ale každá dobrá věc, má něco, co ji dokáže dokonale zlomit, odstanit. U mě je to probírání se složkama počítače, a jeho profil na facebooku. Všude jsou jeho fotky, který nemám srdce odstranit. Koukám, vzpomínám. Sklánim hlavu do dlaní. Nemám sílu se na to všechno koukat. Nejspíš ani vzpomínat.
Proč uchovávám vzpomínku na někoho, kdo mě nejspíš neměl nikdy rád? Proč, proč, proč? Je tu mnoho proč?, jak?, kdy? A pak se přede mnou objevilo tlačítko DELETE.
Smazáno. Z hlavy úplně, nevzpomenu si na něj častěji než jednou za týden. Úspěch. A abych nemusela vzpomínat s počítačem, vymazala jsem ho i odtud.
Dobrý, ne?
