čtvrtek 29. března 2012

Lavička v parku


Vždycky jsem lavičku považovala za pouhou lavičku. Kus dřeva, na který prší, sněží, ale i praží slunce. Také si na ni sedají nejrůznější lidé. A tím se dostáváme k tomu, o čem bych chtěla psát.
Existuje nějaký vzorec, podle kterého si lidé sedají na lavičku v parku? Něco, co určuje, že na téhle lavičce budou sedět šťastní lidé, a tamhle na té zase budou sedět jen nešťastní? Ne. Nic takého podle mě neexistuje.
Někteří jsou chudí, někteří bohatí. Někteří smutní, unavení, jiní zase šťastní a zamilovaní. Na lavičku si sedá bezdomovec, který se na ní chce třeba vyspat, také si na ní sedá maminka s malým dítětem, které jí třeba rohlík. Může její služby využít i dívka, která čeká na svou kamarádku. Stará paní, která nemůže dál, jak je unavená. Pán, který venčí svého psa. Ti všichni mohou využít služeb staré obětavé lavičky.
Když si sedám na lavičku vždycky podle něčeho vybírám. Podle toho na jakém místě stojí, nebo jestli je čistá. Na „svou“ lavičku si pak chodím sedat ještě dlouho poté, co si na ní sednu poprvé.
Určitě si říkáte, že tito lidé spolu nemají zdaleka nic společného. Každý je jiný. Ti lidé mají své sny, své přátele. Svůj život. Ale opak je pravdou. Ti lidé mají společného mnoho. Každý z nich má nějaký problém, nějakou starost, ale i radost. Tito lidé, aniž by se znali, jsou spojeni obyčejnou dřevěnou lavicí v parku. Nevědí o tom, jak jsou spojeni. A nejspíš se to nikdy nedozví. Vždycky si budou sedat na tu lavičku, kterou mají z nějakého důvodu rádi. Třeba z toho, že na ni tak krásně svítí slunce, nebo protože je blízko zastávky.
Ti lidé tam budou přicházet, budou odcházet. Navštíví svou lavičku každý den, nebo jednou za měsíc. Ale vždycky budou s lavičkou spojeni.
5253_large

Žádné komentáře:

Okomentovat