Opravdu znovu?

Už nemám na to, začínat pořád znovu. Chci zůstat tam, tam. Víte kde. A psát si tam. Slečna o tomhle blogu nikdy nic neuslyší. Něco bude tady, něco tam. A tady o tom bude vědět fakt jen určitej počet lidí.

Pojmenovala jsem blog "Yellow - Katie". Právě poslouchám Yellow. od Coldplay. A nějak mě to napadlo s tou barvou.
Taky se nekoukejte na pozadí, já to prostě neumim.

Nemám ráda lidi, co chtěj vyjít se všema. Co se míchaj do všechno, aniž by o tom něco věděli. Nemám ráda lidi, co všechno, co pronesete rozebíraj ještě týden potom. Strašně se snažej zjistit, co vám je, i když vám nic není.

Chci konečně klid. Chci se s nim držet za ruku, usmívat se. A být prostě šťastná. Teď jsem taky šťastná. Ale výše zmínění lidé mi to kazí. Tak.

NADĚJE

Možná je falešná. Možná ne

Kdo ví?
Naděje je něco, v co věříme, i když se to asi nikdy nesplní. V tomhle případě. Připadá mi, že jsem hrozně blízko a zároveň děsně daleko. Jsem v zařarovaným kruhu. Ani on, ani já nevíme jak dál.

Potkala jsem ho ve školce. Byl to můj kamarád. Půjčoval mi na písečku kyblík.
Je se mnou ve třídě.
Vozí mě domů na kole. Pátá třída.
Jeo pohledy. Sedmá.
Divadlo. Jiskry. Všechno. Držení za ruce. Objetí.
Hádky.
STÝSKÁ SE MI. Po všem.

A jsem tu. Provází mě celým životem. Nedokážu mu zamávat a říct "Tak ahoj!" Rozhodnout se, že teď ho prostě vymažu.

Chci, aby zazvonil zvonek. Stál tam on. Koukali bychom na film. Tancovali na MGMT. A byl by  to pravděpodobně nejkrásnější večer mýho života.

A právě teď je ta naděje. Teď je aspoň minimální naděje, že by se to mohlo stát.  Možná
Věřím, že jednou přijde doba, kdy to fakt bude.
Nezáleží na tom kdy, ale že to bude. Že se to stane.

Taky už v podstatě nevím, co se opravdu stalo a co je jen výplodem mé fantazie. Ale všechno je to krásné. A všechno si nechávám pro sebe. A to je dobře. Myslím.