Stála jsem na mezischodišti, čekala na kamarádku, co odběhla pro zapomenutej svetr. Najednou jsem viděla Někoho, o kom nevím, co si myslet. Neměla jsem kam utýct. Nahoru, dolů; stejně jsem se s ním musela potkat. Zůstala jsem stát a koukala nahoru, na něj. "Když už tu stojím, jak největší blbka, tak si to aspoň užiju," řekla jsem si.
Šel sám. Zíral. "Ahoj," řekla jsem hlasitě a usmála se. Odpověděl mi "čau," tak na půl pusy.
Přece nesmí nikdo vědět, že zná tu divnou holku z prváku, tu Kláru, co o ní každej věděl, že se dřív kamarádila s jednou od nich. Achjo. Co si o něm měla myslet? Nechtěla si myslet nic. Uměl psát tak krásně, ale to bylo dřív. A taky tak ošklivě, a to nebylo tak moc dávno. Ale vážně, co jsem si myslela, že bude? Že mě bude zdravit? Možná by byl nejlepší naprosto normální pozdrav.Oběd. Viděla jsem ho sedět zády. Cukla jsem sebou. Snažila jsem se být neviditelnou. Srážka u pultu se salátem byla ... moc divná. Nechci vedět, jestli si chtěl třeba pokecat, nebo říct hlasitější "čau," každopádně jsem utekla.
Co to mělo být? Bylo mi z toho z divně. Dneska nevypadal ani jako vietnamec, tak jsme se mohli bavit. Nic.
Procházím kolem. Vím, že o mně věděl. Nic. Seděl zády, "bavil" se s kamarádem. Aha.
Vlastně mě překvapuje, že se o něj ještě pořád zajímám, že mi na něm pořád záleží.
Zvlášť když mám teď někoho, o koho se můžu starat, zajímat.Zasmála jsem se nahlas. Proč něco tady řeším. Přijela jsem domů, zahodila kolo a rozeběhla se po zahradě. Mám přece všechno. Tak, co se zabývám někým, kdo mi nic neříká, a s kým si nemám, co říct.
Přišel večer a s ním procházka po vesnici. S někým, kdo mi za to stál. A kdo umí zamykat kolo. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat