Lenka

Lenka seděla na posteli, skrz prsty se dívala do rozsvíceného světla, aby zadržela slzy. Pálily ji oči, třásla se vzteky. Nebyla smutná, byla spíš naštvaná na celý svět. Jak se jí něco takového mohlo stát. Dozvěděla se o další věci, která měla něco společného s tím z ledna. V její hlavě to byl jako ztracený střípek, který zapadl do mozaiky. Už dávno kvůli tomu nemusela, a ani nechtěla, být smutná. 

Ležely na koberci, zpívaly She will be loved a zalykaly se smíchy, jak jim to nešlo. Pak si uvařily sýrovou omáčku, do které naházely kuličky vína a omáčku jedly prsty. Měly jí všude. Běhaly po zahradě, fotily neuvěřitelné fotky a smály se. Hlavně se smály. Všemu. Byl to jeden z nejhezčích dnů prázdnin.

Ruce se ovinula kolem nohou a bezděčně se usmála. Už tehdy tolik věcí přecházela, nevšímala si jich, nechtěla si jich všímat. Zakroutila nad tím hlavou. Najednou jakoby všude kolem ní byly vzpomínky. Jen jejich útržky.

Smích. Ten byl v jejich kamarádství všude. A pořád. Smály všemu.  

Teď věděla, že ta druhá není zas tak moc šťastná, jak by měla být. Ale nemohla jí pomoct, ani kdyby o to stála. Byla tisíce kilometrů daleko. Lence bylo líto, že to skončilo ze dne na dne. Že když se měly vidět na ulici, dělaly, že se nevidí, pozdravily na půl úst. A teď je pryč. 

Předtím zmizela z jejího života ze dne na den. Ale na tu změnu se dalo zvyknout. Vlastně už několik týdnů před tou hádkou si na to zvykala. 

Jenže teď, když Lenka ví, že ta druhá tu prostě není, je to mnohem divnější pocit. 

Lenka by ji už nechtěla zpátky. Měla lepší kamarádky, co by NIKDY neudělaly, to co ona. Bezmezně jim věřila. 

Jestli to čteš, nebo někdy budeš číst: Věř, že se mi po tobě stýská. Čas od času.