pátek 8. června 2012

Co dělat?

Chci být pryč. Události daný věci v posledních týdnech mě naprosto vysílily. Nemám sílu na to, abych se zvedla a řekla, co si doopravdy myslím. Jak to doopravdy cítím. Jak moc mi vadí, že uráží lidi, kteří nikomu nic neudělali. Hlavou se mi honí myšlenky, co bych tak ráda řekla, co bych tak ráda udělala. Ale prostě nemůžu. Nemůžu znova ohrožovat svoje postavení, protože mě by se pak nikdo nezastal. Paradox. Nejde to. I když bych moc chtěla, už prostě nemůžu.

Je to povrchní, hnusný a je mi z toho na zvracení. Mluvím tu pořád o svých vlasech. Taky se jich to týká.
Když jsem měla vlasy pod ramena, byla jsem oblíbená, což je dost subjektivní, a taky dost nespokojená. Prostě jsem se necítila jako já, jako ten člověk uvnitř.
Rozhodla jsem se se nechat ostříhat. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Najednou se ukázalo, že kluci o holku s krátkýma vlasama nestojí. A nestojí o takové kamarádky nestojí ani dlouhovlasé pipinky.
Ukázalo se, že spousta "kamarádů" žádní kamarádi nejsou.
Taky se nenechám urážet od nějaký děvky, co spí s každým. Tečka.
Už prostě nechci půjčovat sešity. Chci jít se svýma kamarádkama na kafe, nakupovat, chci si s nima popovídat o všem. A to jde jen s některýma. :-)

Možná jsem prostě moc hodná. Na všechny.
A dál to tak nejde.
Snad se to naučím.

Žádné komentáře:

Okomentovat